Latinský název: Plantago lanceolata
Jitrocel je vytrvalá rostlina z čeledi jitrocelovitých s krátkým, svislým oddenkem a bohatým kořenovým systémem, dorůstající výšky 10 až 50 cm. Jeho další lidové názvy, se kterými se můžete setkat i dnes, jsou například babka, celníček, hojílek, hítrocíl, myší ouško či ranocel.
Jeho listy tvoří přízemní růžici, mají kopinatý tvar s třemi až sedmi žilkami, na bázi přecházejí v pochvatý řapík. Jsou celokrajné anebo jemně zubaté, víceméně vzpřímené a špičaté. Z listové růžice vyrůstá jeden nebo více stvolů. Ty jsou krátce vystoupavé nebo přímé, podélně pětihranné.
Jsou delší než listy a na vrcholu nese každý jedno květenství, což jsou krátké klasy, krátce válcovitého nebo kulovitě vejčitého tvaru s hnědými suchomázdřitými listeny. Kalich je složený ze dvou srostlých a dvou volných cípů, koruna je hnědavá a 2 až 3 milimetry dlouhá. Bílé tyčinky, které jsou 2–3× delší než koruna, mají na svém konci žluté prašníky. Svrchní semeník srůstá ze dvou plodolistů a je jednopouzdrový. Plody jsou dvousemenné vejčité tobolky s víčky dlouhé 3 až 4 milimetry. Semena jsou načervenalá, jejich obal slizovatí.
Jitrocel roste často na polích, v zahradách, při cestách či v travnatých příkopech. Běžně se vyskytuje také na suchých lukách, pastvinách a polích, a to od nížin až po horské oblasti. Pro svou velkou rozšířenost nebývá příliš často uměle pěstován, dříve se pouze sbíral, ale dnes je již i pěstován. Najdeme ho v Evropě, Asii i severní Africe.
Jako droga se sklízejí hlavně listy. Celé růžice se sečou srpem ještě před tím, než vyrostou stvoly. Sklízet listy je možné i několikrát do roka, protože po sežnutí velmi rychle obrůstají. Při sušení se listy nesmí obracet. Přesušená droga se totiž snadno drolí a tím se znehodnocuje. Zajímavé je také využití semen. Ta se ve směsi se semeny dalších druhů jitrocelů dříve používala jako projímadlo.
Jitrocel má své zasloužené místo mezi významnými léčivkami již od starověku. První údaje pocházejí už od starořeckého lékaře Dioskorida. Jitrocel se kdysi nazýval králem cest. V jitroceli kopinatém jsou obsaženy slizové látky, kyseliny křemičitá a citronová a glykosid aukubin. Aglykon odvozený od této látky působí jako antibiotikum. Jitrocel také obsahuje enzymy invertin a emulsin. Tato bylinka patří mezi nejrozšířenější rostliny s výraznými a všestrannými léčivými účinky. Používá se především k přípravě čajových směsí (protizánětlivých, pro podporu tvorby žluči při problémech s trávením) a k přípravě odvarů při problémech dýchacích cest, protože uvolňuje zahlenění a pomáhá proti mírnému zánětu sliznice. Působí dobře také proti chrapotu, účinky byly prokázány i při černém kašli, astmatu a dokonce i při tuberkulóze plic. Připravují se z něj i sirupy a pastilky.
K léčení zevních ran se přikládají čerstvě natrhané omyté listy jitrocele přímo na ránu. K rychlému hojení ran se jitrocel využíval již ve středověku – ranhojiči ho přikládali na sečné i bodné rány, docházelo k rychlejšímu hojení, zacelení ran a uzdravení (odtud slovenský název „skorocel“). Byl prokázán protizánětlivý a čisticí účinek jitrocele na poraněnou tkáň. Doporučuje se jej používat i na opuchliny a při požahání kopřivou, a to přiložením rozmačkaných čerstvých listů na postižené místo. Výborné účinky má i na omrzliny. Může vyléčit i zanedbané, špatně se hojící a staré rány a například také bércové vředy.
Jitrocel kopinatý
