Podzimní posvícení
Posvícení bylo pro naše předky jednou z nejpříjemnějších částí roku. Několik dní se hodovalo a oslavoval se konec těžké dřiny na polích. Stoly se prohýbaly pod tíhou koláčů, pečených hus a kachen. Sešli se sousedé a široké příbuzenstvo. Některé posvícenské zvyky se dodnes částečně dochovaly na vesnicích.
Tradice podzimního posvícení údajně sahá až do dob krále Šalamouna. Podle legendy pořádal každý rok ve stejný den hostinu na počest vysvěcení svého chrámu v Jeruzalémě.
Hodování v Čechách a na Moravě se vždy konalo v čase podzimu, jelikož touto dobou už je čerstvá mouka, nový mák do buchet, švestky už jsou uzrálé a husy vykrmené. Jednalo se o jeden z nejoblíbenějších svátků prostého lidu, protože se oslavoval konec polních prací a lidé si konečně mohli odpočinout. V každé vesnici dokonce probíhalo posvícení v jinou dobu, aby se lidé mohli vzájemně navštěvovat a sešlo se jich co nejvíc.
Před posvícením bylo potřeba uklidit celý dům a připravit ho na oslavy. Nešlo o žádné speciální dekorace, ale obecně platilo, že čím víc hostů se sejde, tím větší pocta pro hostitelku. Dům tedy musel být připraven na veliký nápor příbuzenstva a sousedů.
Posvícení většinou trvalo od sobotního večera do úterního rána, ale někdy i třeba celý týden. Přípravy začínaly několik dní předem. Zabíjela se zvířata na maso, pekly se koláče zváče, které sloužily jako pozvánka na nastávající hody, muži stavěli na návsi posvícenskou májku.
V neděli ráno se pak lidé vydali na mši a po ní zasedli k pozdnímu slavnostnímu obědu. Stoly se prohýbaly pod náloží nejrůznějších koláčů a buchet, často makových, nesměla chybět posvícenská husa nebo kachna, která se podávala tradičně se zelím a knedlíky. Celá společnost si sdělovala novinky z okolí, často se jednalo o dobu zásnub a svateb. Po obědě se všichni přesunuli do kostela na požehnání a následně do hospody na večerní zábavu či tancovačku.